O bezpečných Židenicích

Mnozí politici se rádi zaklínají slovem „bezpečnost“, zvláště ve spojení s uprchlickou krizí. Zajistíme bezpečné ulice, chceme bezpečnou čtvrť, bezpečné město, bezpečné Brno… Ale co to vlastně je ta tolik skloňovaná bezpečnost? Je to zamezení vstupu uprchlíků? Je to nevpuštění či deportace všech Slováků, Ukrajinců a Vietnamců, jak lze soudit z líbivých ale nesmyslných sloganů vymezujících se proti všem „ekonomickým migrantům“? Jsou to kamery na každém rohu nebo těžkooděnci se samopaly?

 

Bezpečnost je jistě stav, kdy se necítíme v ohrožení, tedy v nebezpečí, nebo nám reálně nic nehrozí. Reálný pocit nebezpečí může existovat i v našich hlavách a je to opodstatněný jev, na kterém se dají mimochodem získat slušné politické body, jak můžeme již nějaký čas pozorovat. Jde však často o iracionální pocit vyvolaný subjektivními vjemy či manipulativními a nevyváženými informacemi. Strach je přirozený lidský pocit a nemusí mít rozumové příčiny.

 

Pokud se však podíváme na (ne-)bezpečí racionálním pohledem, budeme zřejmě soudit na základě reálných zkušeností a čísel, z nichž vyvodíme, co nám skutečně hrozí. Z tohoto hlediska bychom se měli nejvíce bát nejprve jednoznačně o své zdraví, protože umíráme nejčastěji na nemoci oběhové soustavy, rakovinu a dýchací choroby. Pokud si řekneme, že toho se přece bát nemusíme, protože jsme zdraví jako řípa, nekouříme, máme dostatek pohybu, zdravou stravu a čisté ovzduší, pak bychom se měli zamyslet, jestli se náhodou třeba nechceme zasebevraždit. Pokud ne, oddychneme si, protože to je čtvrtou nejčastější příčinou smrti v Evropě. Tuto příčku si totiž sebevraždy v poslední dekádě prohodily s dopravními nehodami. Těch sice v EU ubylo, ale spíše v západněji ležících zemích než u nás. Další příčiny úmrtí již ve srovnání s těmi zmíněnými nestojí svými počty téměř za řeč. Mohl bych ještě snad dodat, že co do kriminality jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě…

 

A tak si říkám, jak to ti dobromyslní politici vlastně myslí s tou naší záchranou před nebezpečím. Zda budou většinu svého úsilí věnovat propagaci zdravého životního stylu, například prosazováním cyklodopravy, která člověka nenásilně rozhýbe při pohybu městem, nešpiní vzduch a u které mají např. v Dánsku přesně vyčísleno, kolik jim každý kilometr na kole ušetří za zdravotní péči? Anebo zda si posvítí na bezpečnou dopravu, tedy radikální snížení počtu dopravních nehod v ulicích?

 

Měl bych pro ně tip, jak na to – v Židenicích existuje několik zón 30 mezi páteřními komunikacemi. Zde by nemělo nic bránit tzv. cykloobousměrkám, tedy možnosti průjezdu cyklistů jednosměrkami v obou směrech. Tyto úpravy jsou v zahraničí velmi rozšířené, a přestože se mnohým zdají nebezpečné, vykazují prakticky nulovou nehodovost (protijedoucí cyklista se s řidičem již z dálky vidí a míjení je bezpečnější než předjíždění). Toto opatření výrazně usnadňuje cyklistům cestu a to prokazatelně motivuje lidi k cestě na kole. Přesto vše tyto obousměrky pro cyklisty vznikají sporadicky a jsou magistrátem často dokonce zamítány. A tu mohou nastoupit směle ochránci našeho bezpečí se svou osvětou a organizačními schopnostmi! Ale jsou i jiné možnosti, jak dostat lidi na kola – třeba zajistit přes Židenice (a další čtvrti) celkem jednoduchými úpravami celistvé, pohodlné a bezpečné páteřní cyklistické trasy.

 

V zónách 30 také existují místa, která připomínají spíše dálnici než obytnou čtvrť. Jsou jimi široké, rovné a dlouhé ulice, kde řidiče nic nenutí zpomalit, takže se tu prohánějí klidně sedmdesátkou, možná i rychleji. Ze zkušenosti vím, že mnozí ani neví, že zónou 30 projíždějí, protože její označení není dobře vidět. Jde třeba o ulice Šámalovu, Jílkovu, Nezamyslovu, Krásného. První dvě jsou dokonce od okolí odděleny zvýšenými prahy a jsou značeny jako hlavní, což budí dojem sběrných ulic (nikoli zóny 30 s přednostmi zprava). A tu opět mohou politici chtějící naše bezpečí prosadit lepší či doplňující (např. vodorovné) značení (kterému se policie ČR zarytě brání, zatímco ta městská pro jistotu popírá, že zde vůbec někdo jezdí rychle). Anebo naplánovat stavební úpravy, nebo i nenáročná opatření zpomalující provoz – zúžení pomocí sloupků, žardiniér, reorganizaci parkování či chytré radary (která není problém realizovat v jednom volebním období).

 

Vida, jak málo by stačilo, abychom byli skutečně v bezpečí! A to nejen objektivně poklesem nehod mezi auty, chodci a cyklisty, ale také bychom se bezpečně cítili, protože na ulici s pomalejším provozem se člověk skutečně nebojí přejít vozovku, vstoupit do ní s kočárkem, pustit dítě nebo jet na kole… Tak jen doufám, že k tomu především všichni ti hlasatelé bezpečí směřují a že budou naše ulice brzy opravdu bezpečné.

Petr Hýl